Dusik webJan Ladislav Dusík (1760-1812): Skladby pro fortepiano

fortepiano sólo (hodinový program s komentářem)

Seznam nakladatelů, kteří zveřejnili Dusíkovy skladby, vypadá jako náhled do kapitoly o historii hudebních nakladatelství kolem roku 1800. Jen v Londýně a Paříži, dvou hlavních místech, kde Dusík působil, publikovalo přes 20 nakladatelství jeho tvorbu. Obzvláštní zásluhu na šíření jeho hudby mělo jistě nakladatelství Breitkopf & Härtel v Lipsku, ale byly to i další společnosti, tehdy ještě na začátku své firemní kariéry, např. Simrock v Bonnu, C. F. Peters nebo také Hoffmeister & Kühnel v Lipsku, Schott v Mohuči, Johann André v Offenbachu, Artaria nebo Diabelli ve Vídni, Nägeli v Curychu, Ricordi v Miláně. V širším záběru bylo jeho dílo vydáváno od Petrohradu na jedné straně až po Baltimore a Filadelfii na straně druhé. Četné publikace se také samozřejmě objevují v jeho vlastním nakladatelství respektive jeho tchána Domenica Corri, v němž se stal roku 1792 společníkem, poté co se oženil s Corriho dcerou Sophií, nadanou zpěvačkou, harfenistkou a klavíristkou. Když se však firma dostala po několika letech do konkurzu, Dusík utekl roku 1799 z Londýna (podobně jako o deset let dříve z Paříže do Londýna před Francouzskou revolucí). Většina jeho děl byla několikrát dotištěna a jeho nejznámější sonáty se dostaly na trh dokonce v desítkách různých vydání u nejrůznějších vydavatelů! Krátce po jeho smrti se mu dokonce dostalo cti jako málokterému skladateli (Haydn, Mozart nebo Clementi) a Breitkopf & Härtel vydal souborné vydání jeho děl (1813-1817, ve 12 svazcích). Dusík, který zemřel 20. března 1812, ještě pomáhal při jejich revizi.
Fakt, že tak slavný skladatel byl tak rychle zapomenut, patří k těžko pochopitelným jevům hudebních dějin. V dopisech Beethovena, Mendelssohna, Schumanna, Chopina nebo Moschelese není o Dusíkovi ani zmínka.

Důvodů pro nesmírnou Dusíkovu popularitu v době jeho života je více. Velkou roli zde jistě sehrála různorodost jeho činností: a) cestující klavírní virtuos, b) skladatel. V četných dokumentech nalezneme nadšené popisy jeho hry: „Ve svém koncertu g moll mistrovsky zvládnul technickou náročnost, a to s lehkostí, nejvyšší virtuositou, precizností a delikatesou přednesu, které se málokdy slyší takto propojené“ – mohl číst čtenář Allgemeine musikalische Zeitung (AmZ) z prosince 1812, nebo „...bujará, rafinovaná fantasie a nároky na hráče, které mohl plně naplnit jen opravdový virtuos jako právě sám Dusík...“ (AmZ, květen 1810); nebo „Dusíkova hra je obdivuhodně jistá, virtuosní, ohnivá, vůbec plná emocí, je to přesně to, čemu se dnes říká „velké hra“, aby se odlišila od galantního a křehce jemného (např. Himmlova) hraní. Stejná byla i hra prince Louise Ferdinanda, jen ne tak čistá jako u Dusíka.” (AmZ srpen 1807).

Jeho popularita klavíristy, ale i hráče na skleněnou harmoniku, což byl tehdy velmi oblíbený nástroj, samozřejmě významně pomohla v šíření jeho díla mezi částečně aristokratické, částečně měšťanské publikum. K dobrému tónu tehdy patřilo hrát na klavír a podílet se na soudobé hudební produkci. Neméně to fungovalo ale i opačným směrem – jeho tištěné skladby vzbuzovaly zvědavost slyšet mistra hrát naživo. K tomu přispěla také řada skladeb k pedagogickým účelům. Vedle svých náročných koncertů a sonát, často programního charakteru, „La Chasse“, „La Matinée“, „Les Adieux“, „The sufferings of the Queen of France – a musical composition expressing the feelings of the unfortunate Marie Antoinette…“, „Le Retour à Paris“, „Die Seeschlacht und gänzliche Niederlage der grossen holländischen Flotte durch den Admiral Duncan den 2ten Oktob: 1797, A characteristic sonata for the piano forte“, „Élégie harmonique sur la Mort de Son Altesse Royal le Prince Louis Ferdinand de Prusse“ fis-moll, a další), psal Dusík i “snadné” kompozice vhodné k výuce - „Sonatines Faciles“, „Sonates non difficiles“, „Duos faciles et agréables“, „Leçons progressives“, Variationen über bekannte Volkslieder, Rondeau militaire, Anglaise, Romance atd.Mezi tato díla patří také klavírní škola „Instruction of the Art of Playing the Piano Forte or Harpsichord“, Londýn 1796, která byla přeložena i do francouzštiny a němčiny.

Jeho pedagogickým aktivitám ale samozřejmě významně pomáhala prestiž cestujícího virtuosa triumfujícího v Praze (kde udělal roku 1802 velký dojem na Jana Václava Tomáška) nebo v Londýně (kde vystupoval v rámci Salomonových koncertů např. i po boku Haydna, který pak napsal Dusíkovu otci: “Jsem šťasten, že Vás mohu ubezpečit, že Vaším synem je tak poctivý, kultivovaný muž nejvyšších hudebních kvalit. Miluji ho právě tak jako vy, protože si to zaslouží.”), právě tak jako v Paříži a bezmála ve všech hudebních centrech.

To „nové“ na tomto světaznalém virtuosovi – skladateli vězelo zřejmě v jeho “velké hře” i v jeho extrovertnosti propojené se smyslem pro nuance a charakteristiku. Brilantnost, využití plného rozsahu a nové zvukovosti tehdejšího moderního klavíru, dramatičnost na jedné straně, ale i lyrika na druhé, bohaté modulace, rozmanité pasáže, zvukovost českého folklóru a bezbřehá fantasie v melodickém i harmonickém směru – to jsou charakteristiky jeho stylu, kterými ve své době okouzlil znalce i milovníky hudby a s nimiž předběhl svou dobu směrem k romantismu. Své publikum chtěl nejen pobavit, ale i dobýt a k tomu využíval všechny možnosti svého nástroje. Jeho duši rozuměl tak jako málokdo; před ním to byl Clementi, po něm Chopin.

Kritiku budil někdy právě až bezbřehý figurativní styl, jak píše například recenzent AmZ v srpnu 1811: “..ke slabým stránkám patří nedostatečně silný vnitřní rytmus, který by bujnou fantasii vždy držel na uzdě”, “vroucnost jeho fantasie ho mnohdy při rozvíjení a spřádání sítě z uchopené figury zavede až k prázdnotě, ačkoliv jeho pasáže nejsou za žádných okolností nepříjemné pro ucho”.

K jeho „velké hře“ patřily i nástroje, které zvukově přinášely právě tolik nového jako jeho skladby. Předpokládaly zvukovou bohatost, která daleko přesahovala možnosti tradiční vídeňské stavby klavírů. Representativní pro tyto inovace byla firma Broadwood, s kterou byl Dusík úzce propojen, a dokonce působil jako jejich agent – provize z prodeje klavírů zjevně nezanedbatelně vylepšovaly jeho rozpočet. Anglické nástroje byly vybaveny tlustší rezonanční deskou než vídeňské klavíry, na kterých Dusík vyrostl, dále těžšími kladívky, pročež disponovaly objemnějším, kulatějším zvukem. Klaviatura měla nejprve pět a půl, později šest oktáv. Na tomto procesu se Dusík rozhodujícím způsobem podílel.

Je těžké říci, jestli tuto změnu vyvolaly nové kompozice nebo naopak nové zvukové možnosti klavíru inspirovaly skladatele k dynamičtějším a kontrastnějším kompozicím. Osvětlující příspěvek zde přináší stručná poznámka v obchodní knize Johna Broadwooda ze 13. listopadu 1793: „V posledních třech letech jsme postavili křídlo s pěti a půl oktávami, nejprve abychom uspokojili Dusíka a později, protože se líbilo, objednal si  jeden také Cramer ml.“ Je známo, že později tyto nástroje upřednostňoval také Beethoven, obzvláště kvůli svému zhoršujícímu se sluchu.

Na základě četných recenzí i zachovaných dopisů si můžeme udělat představu o tom, jaký typ člověka i hudební osobnosti Dusík byl. Vyšší společnost i hudebníci ho vnímali jako inspirativního imponujícího člověka, srdečného přítele a kolegu.

Hrál před Marií Antoinettou, slyšel ho Napoleon, u prince Louise Ferdinanda byl v letech 1804 – 1806 kapelníkem, ale i učitelem, přítelem, skladatelem a dokonce i „kumpánem“. (O uvolněném životě na princově dvoře vypráví ve své autobiografii Louis Spohr.). Po princově smrti v bitvě u Saalfeldu proti napoleonské armádě v roce 1807 nastoupil Dusík do služeb knížete Talleyranda, francouzského ministra zahraničí. O úspěchy v Dusíkově životě rozhodně nebyla nouze.

Dr. Peter Reidemeister/ přeložila Alena Hönigová

Sonate D-dur, op. 72, 3, Paris 1811 (C 242)

Allegro maestoso brillante - Larghetto espressivo - Finale Chasse. Allegro scherzo

Variace c-moll na píseň „Vive Henri-quatre“, op. 71,5, Paris 1811 (C 245)

Moto moderato e serio

Fantaisie pour le Pianoforte, composée et dediée à Madame la Comtesse d’Estève…, op. 76, Leipzig 1811 (C 248)

Larghetto con molto espressione - Prélude - Finale alla Pollaca. Tempo allegro ma moderato