prague ghettoIgnaz (Isaac) Moscheles a jeho přátelé

Harmonie tajuplných sfér a pohádkových nálad, ale i brilantní gejzíry a virtuosita servírovaná s ležérností akrobata, který si píská při netečném pohledu do propasti. Taková je hudba Ignáze Moschelese – velmi citová, ale nikdy sentimentální, dramatická, ale jasně strukturovaná. Jeho okouzlil Beethoven a on sám celou další generaci romantických skladatelů. Muž, jenž sklízel úspěch a slávu, ale také neváhal pomáhat na cestě vzhůru ostatním.

Ignaz Moscheles (1794-1870) pocházel z pražské židovské německy mluvící rodiny. Už při studiích na Pražské konzervatoři se zamiloval do Beethovenovy hudby, která byla v této době opravdovým vrcholem moderny. Navzdory snahám svého učitele z Pražské konzervatoře Bedřicha Dionýse Webera, který se ho snažil orientovat na „solidní skladatele“ jako byl Bach, Mozart nebo Klementi, se Moscheles záhy po studiích odebral do Vídně, aby byl, co nejblíže obdivovanému Beethovenovi (který byl podle Webera chytrý, leč potrhlý, a mohl mladé skladatele uvést na scestí). Za své učitele si vybral Albrechtsbergra a Salieriho, právě ty, kteří učili i Beethovena.

Roku 1814 se mu splnil sen: Byl pověřen nakladatelstvím Artaria ke zhotovení klavírního výtahu Beethovenova Fidelia, což Beethoven, který byl velmi úzkostlivý, co se transkripcí jeho děl týče, osobně posvětil. Rok 1815 se stal pro Moschelese právě tak jako pro o čtyřiadvacet let staršího Beethovena obrovským zlomem v kariéře. Vídeňská konference (1814-1815) byla totiž nejen vrcholnou politickou událostí, ale i setkáním nejvlivnějších aristokratických světových špiček. Bankety a koncerty střídaly opery a bály; „kongres nemašíruje, ale tančí“ popsal tamní dění belgický prince de Ligne.

Moscheles byl ve správný čas na správném místě: oslňoval nejen jako klavírista (k jeho repertoáru patřila také právě klavírní verze Fidelia), ale i skladatel. Následovala řada koncertů po celé Evropě. Na jeden z nich do Karlových Varů se vydala z nedalekého Cvikova i mladá paní Schumannová se svým šestiletým synem. Robert Schumann na tento koncert vzpomíná ještě o dvacet let později, jako jednu z klíčových událostí svého života. Na sklonku roku 1820 odjíždí do Paříže, vyzbrojen skvělými doporučeními. Jeho pobyt zde se dá shrnout do dvou slov – dokonalý úspěch. K dosažení nesmrtelné slávy hudebníka této doby mu však ještě chybí Londýn. Roku 1821 se tedy vydává na novou cestu do neznáma, aniž by tušil, že zde stráví příštích pětadvacet let. Přichází do města závratné průmyslové expanze, které je lačné po umění na druhé straně kanálu, ale je to tak místo, kde se uskutečňují nejmodernější inovace v konstrukci klavíru. Jeho vystoupení na závěrečném koncertě Filharmonické společnosti a jeho vlastní koncert v Londýně mají opět triumfální úspěch.

Ve čtyřicátých letech ho znovu začne fascinovat hudba starých mistrů. Přichází s neotřelou myšlenkou uvádět „historické“ koncerty. Nikdo by tehdy nevěřil, že s „pouhými“ klavírními recitály lze vzbudit zájem publika. Opět se mu podaří husarský kousek a jeho "Classical Pianoforte Soirées" mají obrovský úspěch. Zajímají ho nejen staří mistři, ale i historická interpretace. Sám hraje díla Bacha a D. Scarlattiho na originální cembalo (!). Stává se také spoluzakladatelem Händelovy společnosti v Anglii (1843) s cílem vydat Händelovo kompletní dílo, a to v dobré kvalitě i cenově dostupné. (Na svém kontě už má Beethovenovo souborné vydání.)

Moscheles si uměl nejen užít oslnivý úspěch, ale pomohl k úspěchu i řadě budoucích velkých hudebníků. Měl pověst přísného, ale trpělivého učitele uměl být vřelým přítelem. Ve své Méthode des Méthodes des Pianistes (vydaná roku 1838 společně s François-Joseph Fétis) otiskl díla většiny předních klavírních viruosů, mezi nimi i mladičkého Chopina, s nímž později také koncertoval. Mezi jeho žáky patřili Sigismond Thalberg a Henry Litolff, přátelil se s Clarou Wieck, Carlem Maria von Weber, Schumannem, Berliozem i Richardem Wagnerem. Na pohostinnost Moschelesova domu, který byl otevřen prakticky všem umělcům hostujícím v Londýně, vzpomínají Liszt, Joachim, Sir Walter Scott i Heinrich Heine (Heineho neteř byla Moschelesovou manželkou). Nejvřelejší přátelství ho ale jistě pojilo s Felixem Mendelssohnem. Poznal ho už jako patnáctiletého chlapce, když ho jeho otec pozval do Lipska, aby si poslechl jeho mimořádně nadané děti Felixe a Fanny. Moscheles tenkrát prohlásil, že malý Felix už není žák, ale hotový mistr. Mendelssohn později Moschelese nesčetněkrát navštívil v Londýně. Moscheles mu otevřel dveře do londýnské společnosti a usnadnil přístup na nejskvělejší pódia. Toto skvělé přátelství dokumentuje řada dopisů.

 

Ludwig van Beethoven (1770 – 1827)/ transkripce pro klavír I. Moscheles: Fidelio, Op. 72: Předehra

Ignaz Moscheles: Sonata Melancolique, Op. 49 (1814)        

Frédéric Chopin (1810 - 1849): 3 Nouvelles études, B.130 (1839) 

věnováno Moschelesovi, otiskl je v Méthode des Méthodes , Op.98

Andantino f moll, Allegretto Des Dur

 Ignaz Moscheles:  Nocturne, op. 71

 Felix Mendelssohn (1809 – 1847): Perpetuum mobile C-Dur op. 119

 (1826, věnováno Moschelesovi)

Ignaz Moscheles: Fantasia on 'Potem Mitzwo!'

Robert Schumann (1810 – 1856): 3 Gesänge, Op. 95 (na Byronovi Hebrejské melodie)

 transkripce pro fortepiano sólo

 Die Tochter Jephtas -  An den Mond - Dem Helden

 Felix Mendelssohn: Andante cantabile a Presto agitato B Dur (1838)