Žofie Karolína a Franz Seraph: hudební setkání v Erlangen krátce před rokem 1800.

Michele C. Ferrari

V roce 1797 se v Erlangenu setkaly dvě silné osobnosti: tehdy již šedesátiletá markraběnka Sophie Caroline a mladý začínající klavírista a skladatel Franz Seraph Destouches (1772-1844).

„Terno! Podařilo se mi opravdové terno, drahá! Tomu nebudete věřit, podařilo se mi získat jako komorního hudebníka studenta Mozarta a Haydna!" Těmito nebo podobnými slovy se Sophie Caroline, ovdovělá markraběnka braniborsko-bayreuthská, nejspíš radovala ze jmenování Franze Serapha. V listopadu 1797 se tak na zámku v Erlangen sešly dvě výjimečné osobnosti.

 

Žofie Karolína, Welfka v Erlangen

Žofie Karolína byla třetím dítětem brunšvicko-wolfenbüttelského vévody Karla I. (1713‑1780) a narodila se roku 1737 právě v Brunšviku. Na dvoře svých rodičů se jí dostalo vynikajícího vzdělání, v němž hrála významnou roli francouzská osvícenská kultura. Až do své smrti raději mluvila a psala francouzsky než německy. Když zemřela, zanechala po sobě v Erlangen významnou knihovnu (přes 600 děl ve více než 1650 svazcích, které jsou dnes uloženy v Erlangenské univerzitní knihovně), která však neobsahovala žádná Goethova ani Schillerova díla. Schilllerovy Dějiny třicetileté války byly zastoupeny ve francouzském překladu z roku 1803.

Mladá žena z Brunšviku představoval vzhledem ke svému šlechtickému původu a politickému významu Welfské dynastie rozhodně skvělou partii. Uvádí se, že v roce 1752 se uvažovalo o sňatku s budoucím anglickým králem Jiřím III. z rodu Hannoverů (1738-1820). Jak známo, Jiří zemřel duševně nemocen, takže tento sňatek by asi pro Sophii Carolinu nebyl to pravé. Není však známo, zda ji nadchl o moc více sňatek s markrabětem Bedřichem III. z Braniborska-Bayreuthu, který byl o 26 let starší.

 

 

Když už ne do Londýna, mohla se nadaná, vášnivá klavíristka v roce 1759 alespoň přestěhovat ke dvoru, kde lov a pletky nebyly jedinými zálibami. Za vlády Fridrichovy první manželky, Vilemíny Pruské (1709-1758), sestry Bedřicha Velikého, v Bayreuthu kvetlo umění a zdá se, že sám markrabě byl vlídným vladařem a lid ho měl velmi rád. V roce 1719 otevřel v Erlangenu divadlo Markgrafentheater, které se hraje dodnes, a v roce 1743 založil univerzitu (dnes Friedrich-Alexander-Universität).

Když markrabě v únoru 1763 zemřel, bylo jeho vdově pouhých 26 let. Nástup Bedřichova strýce Bedřicha Kristiána (1708-1769) byl studenou sprchou nejen pro Žofii Karolínu, ale pro všechny milovníky hudby; Bedřich Kristián totiž narozdíl do svého předchůdce velmi rád šetřil. Malíři, stavitelé a hudebníci houfně opouštěli „Athény Horních Franků" a Žofie Karolína se také musela pakovat. Byl pro ni zařízen nepoužívaný zámek v Erlangen, kam se v lednu 1764 přestěhovala a žila zde s několika delšími přestávkami (například kvůli cestě do Itálie v letech 1789-1790, která ji zavedla až do Říma a Neapole) více než 50 let až do své smrti v roce 1817.

 

Smutné Erlangen

V pozdějších letech si Žofie Karolína stěžovala na svou osamělost ve městě, které jí nabízelo jen málo zábavy: Jednou napsala, že je odsouzena k tomu, aby setrvala ve „smutném Erlangen". Jindy rezignovaně prohlásila: „Mým osudem je totiž žít v odříkání." Přesto zůstala na svém zámku, kde byla koneckonců opečovávána dvořany, protože si nakonec na klidný tamní život zvykla: „Jsem uzavřena mezi čtyřmi stěnami, čtu, píšu, trochu hraji na klavír, trochu pracuji, nemám žádnou společnost, sama si obstarávám četbu, cítím se dobře jen ve svém pěkném bytě," napsala svému bratrovi kolem roku 1789. Těžko si představit, co se jí honilo hlavou, když palác v roce 1814 vyhořel a ona se musela přestěhovat do Palais Stutterheim, dnešního sídla Městské knihovny Erlangen. Alespoň knihovna byla zachráněna a hudebniny snad požár přežily také, i když jsou stále ztracené.

 

Veselé Erlangen

Vášní Žofie Karolíny byla hudba a divadlo. Dokud se Erlangen v roce 1792 nestalo pruským městem, respektive nebylo v roce 1806 obsazeno Francouzi a v roce 1810 se nestalo součástí Bavorského království, čímž nastaly těžší časy, bylo snadné užívat si života v této franské provincii. Žofie Karolína se živě zajímala o kulturní život regionu, který také finančně podporovala. První operní představení v Erlangen je doloženo v roce 1776 a v letech 1778‑1791 se zde konalo dvě až pět divadelních představení měsíčně, většinou s kočovnými divadelními společnostmi, které si Žofie Karolína jen zřídkakdy nechala ujít. Markraběcí vdova se obklopila lidmi podobného smýšlení, jako byl oslnivý právník, houslista a impresário Louis Sebastian Cella (1750?-1802), který byl zástupce ředitele opery v Bayreuthu a v roce 1790 se stal jejím správcem. Když v roce 1798 zkrachovala divadelní společnost Cosmase Morelliho v Erlangen, převzal ji a později s ní přešel do Vídně. Markraběnka měla v paláci nejen hudební salon, ale pravidelně zaměstnávala i komorní hudebníky pro své soukromé potěšení. Poslední platba za ně pochází ze září 1817, tři měsíce než Žofie Karolíny ve věku 80 let zemřela.

 

 

Sophie Caroline byla výjimečná žena. Nebyla to kráska, ale působivá osobnost, vzdělaná a jazykově nadaná. Uměla anglicky, francouzsky a italsky, jen němčina, jak už bylo uvedeno, jí nebyla zcela vlastní - i její závěť je psána francouzsky). Byla vtipná a vnímavá. Již v roce 1754 jí byla přiznána „mysl s majestátem". Nesnášela pomluvy a byla dobrou hospodyní, velkorysou ke služebnictvu, ale měla sklon k teatrálnosti. Po návštěvě příbuzných v Postupimi byla rozhořčeně kritizována, že si osvojila „všechny způsoby italské herečky", nosí příliš mnoho make-upu a okázalé šaty. Její vzhled opakovaně pohoršoval měšťanské nálady. Ještě v roce 1809 vzbudila rozhořčení jednoho z návštěvníků, který však musel zároveň uznat, že je obdařena „až kousavě bystrým duchem". Člověka tedy ani nepřekvapí, že dodnes neexistuje žádné vydání její korespondence.

 

Markraběnka a její dvorní hudebník

Nevíme, jak markraběnka na Destouchese narazila. Narodil se v roce 1772 jako syn dvorního komorního rady Josepha des Touches ve francouzské rodině, která se v roce 1715 přestěhovala do Mnichova a měla umělecké geny. Jeho bratr Joseph Anton (1767-1832) byl vzděláním právník, zastával vysoké úřady v Bavorsku a rád psal i pro divadelní scénu; druhý bratr Cajetan (1769-1833) byl medailérem města Isar).

V Mnichově se Franz Seraph nejprve učil u augustiniána Theodora Grünbergera (1756-1820), tehdy známého varhaníka a skladatele. Později se Destouches hrdě nazýval „žákem Josepha Haydna", jak napsal na titulní stranu svých tří sonát op. 1, které vyšly tiskem v roce 1792. Důvodem byl zřejmě pobyt v Esterházyho paláci v Eisenstadtu kolem let 1787-1790, kde se snad účastnil činnosti dvorního orchestru nikoli jako klavírista, ale jako violoncellista a stýkal se s Haydnem. Jak známo, v roce 1791 podnikl Haydn svou první cestu do Londýna. Uvádí se také, že se následně učil u Mozarta ve Vídni. Robert Münster, který se touto otázkou zabýval, dospěl ve své eseji z roku 1998 k závěru, že Destouches mohl v Mozartově okruhu působit v roce jeho smrti, tedy v roce 1791. Možná byl skutečně přítomen tomu, když smrtelně nemocný Mozart psal Requiem, ale rozhodně se nepodílel na dokončení díla jako jiní mistrovi přátelé a žáci.

Po pobytu v rodném městě přijal Destouches pozvání markraběnky do Erlangen, kde zůstal asi dva roky (1797-1799). Rádi bychom se o jeho zdejším působení dozvěděli více, ale dochovaly se jen kusé zprávy. Ví se například, že udržoval kontakty s univerzitními kruhy. Na svou známost s ním vzpomínal právník a milovník umění Johann Baptist Bertram (1776-1841), který v Erlangen krátce studoval a později spolu s kolínskými bratry Melchiorem (1786-1851) a Sulpizem Boisserée (1783-1854) založil onu sbírku starého německého umění, která byla tak důležitá pro německý romantismus.

 

 

Hudební město Erlangen

Vzhledem k nedostatku pramenů není známo, co Destouchese k příchodu do Erlangenu vedlo. Markraběnčino nadšení pro hudbu však bylo dobře známé a univerzitní město Erlangen, které mělo v té době asi 8 000 obyvatel, bylo jako hudební centrum jistě atraktivní. Vedle již zmíněných divadelních a operních představení zde byl v roce 1792 zahájen cyklus středečních koncertů a po určitou dobu zde působily dva orchestry, složené z milovníků hudby z města a okolí. Stadtkapelle hrála nejen na plesech při příležitosti návštěvy vysokých hostů u Žofie Karolíny (mezi nimi i například švédský král Gustav III. v roce 1783, nebo slavní cestovatelé jako madame de Staël nebo Chateaubriand), ale vystupovala také na koncertech, na nichž doprovázela slavné virtuózy, kteří Erlangen navštívili. V roce 1787 zde dvakrát vystoupil Carl Stamitz a v roce 1789 tehdy teprve devítiletý Franz Clement, pro kterého později Beethovenov napsal houslový koncert. Weber přijel v roce 1809, Spohr v roce 1815.

Jakobín Georg Friedrich Rebmann (1768-1824) ve svých jízlivých dopisech o Erlangen, které vyšly v roce 1792, opovrhoval místní hudební kulturou: "Místní městští hudebníci (...) jsou zvyklí hrát jen u piva a nemají smysl pro vážnější a vznešenější hudbu." Podle toho, co víme, však tento soud nevypadá moc přesný. Muzikantská rodina Scherzerů vynikala dobrými výkony, jak uznal i Rebmann, a církevní hudba byla zřejmě v dobrých rukou. Pro počátek 19. století jsou doložena provedení Händelova Mesiáše, Haydnova Stvoření a Mozartova Requiem.

Je třeba dodat, že členové rodu Schiedmayerů vybudovali od poloviny 18. století ve středofranském městě významné centrum výroby klavírů. Johann David Schiedmayer (1753-1805), nejtalentovanější potomek druhé generace, se v roce 1797 přestěhoval z Erlangen do Norimberka, ale jeho bratr Adam Achatius zůstal ve městě a pokračoval ve stavbě klavichordů a fortepian. Přítomnost takových hudebníků a řemeslníků jistě také potvrzovala správnost Destouchesovi volby.

 

Destouches ve Výmaru

V březnu 1799 se Destouches přestěhoval do Výmaru, kde se stal koncertním mistrem ve dvorním orchestru vévody Karla Augusta (1757-1828) a od roku 1802 také učitelem hudby v knížecím semináři a na gymnáziu, a to proti vůli Herdera, který nechtěl na tomto postu snášet představitele „divadelního vkusu" a už vůbec ne katolíka. Goethe si však prosadil svou a Destouches získal i toto místo. V roce 1804 se stal výmarským kapelníkem. Jak došlo k dohodě o přechodu z Erlangen do Výmaru, není známo, ale lze to snadno vysvětlit rodinnými vazbami: vévodkyně Anna Amálie (1739-1807), matka Karla Augusta, byla o dva roky mladší sestrou Žofie Karolíny a v roce 1775 navštívil sestřenici na zámku v Erlangen i její synovec, budoucí vévoda.

Výmarské období je bezpochyby vrcholem tvůrčího života Franze Serafa Destouchese. Začlenil se nejen do vzkvétajícího výmarského kulturního života, ale spřátelil se také se Schillerem a Goethem. Od roku 1800 se mu dostalo cti složit doprovodnou hudbu k několika premiérám Schillerových her (překlad Macbetha, 1800; Turandot, 1802; Nevěsta messinská, 1803; Panna orleánská, 1803; Valdštejn, 1804; Wilhelm Tell, 1804). Schiller si ho zjevně velmi vážil. Před premiérou Turandota si nechal skladbu zahrát a v dopise Goethovi pochválil Destouchesův pochod, „který se tam pěkně vyjímá“ (dopis z Výmaru, 20. ledna 1802).

Goethe, o které jem všeobecně známo, že neměl v lásce příliš nezávislé hudebníky jako Beethovena nebo Schuberta, Destouchese podporoval. Ještě v roce 1808 doporučil Ifflandovi, aby převzal Destouchesovu hudbu k Wernerově Wandě pro berlínské představení, což ale Iffland neudělal. Když Destouches v roce 1809 odešel na odpočinek, zasadil se Goethe, aby mu byla vyplácena poměrně vysoká penze.

 

Destouches komponuje pro Schillera

Soudy některých současníků a zejména pozdějších potomků o skladateli Destouchesovi byly dosti tvrdé. Některé drsné výroky budí až zvědavost. Například v roce 1806 kritizoval jeden recenzent Destouchese za to, že pro Turandota „opsal“ čínskou „národní hudbu“ a nazval „skladbu tak barbarskou, že uráží uši a vše, co nazýváme pravidla", což by moderní posluchače přece jen zajímalo (partitura je však ztracena a máme k dispozici pouze skladatelovo zpracování pro housle a klavír, vytištěné jako op. 15 v Augsburgu). Postupně v bádání převládl obraz trapného nedouka, který na tehdejším výmarském Olympu nedosáhl požadované laťky. Dietrich Fischer-Dieskau se domníval, že ví své: "Ve Výmaru pan Destouches bohužel vládne jako nejvyšší šéf hudebníků, a přestože mu nelze mnoho vytknout, mnozí se již dávno nabažili jeho průměrnosti." V roce 1928 se však jeho jméno objevilo na trhu. Čeho si málokdo všiml: Ve Výmaru byl Destouches pod neustálým tlakem, takže by bylo překvapivé, kdyby tento signor Dappertutto [italský ekvivalent českého řčení „děvče pro všechno“] nevyhořel. Kromě svých oficiálních povinností, jako byla hudební úprava a řízení operních představení ve dvorním divadle, například Gluckovy Ifigenie na Tauridě v roce 1800, uspořádal v roce 1801 sérii abonentních koncertů, které byly v této podobě pro Výmar novinkou a mezi zúčastněnými hudebníky, zřejmě až příliš pohodlnými, vyvolaly nevoli. Jeho orchestr ho nikdy nepřijal doopravdy za svého.

V letech 1804 a 1805 musel Destouches během dvou měsíců napsat doprovodnou hudbu ke třem Kotzebueho a Schillerovým hrám, slavnostní hudbu ke svatbě prince Karla Friedricha a pohřební hudbu k Schillerovu pohřbu (1805). Ještě našel energii, aby v dubnu 1805 uvedl na výmarské jeviště svůj vlastní singspiel Das Missverständnis (Nedorozumění) na text Pia Alexandra Wolffa (1782-1828). Jinými slovy nasazení, které muselo přepínat jeho nervy.

Objev: klavírní skladby od Destouchese

Skladby, které ve videu uvádíme poprvé po 200 letech, jsou skutečnými objevy a napovídají, že Destouches byl nadaný skladatel, který kolem roku 1800 vzbuzoval velké naděje.

 

Pozdější léta Franze Serapha Destouchese

Po Výmaru byl Destouches ještě několik desetiletí pokračoval v koncertní i skladatelské činnosti, ale na své úspěchy ve Výmaru už nedokázal navázat. V roce 1811 se přestěhoval do Landshutu, kde působil na tehdy mladé univerzitě, poté několik let jezdil na koncertní turné, až v roce 1814 získal místo u dvora v Oettingen-Wallerstein. Kníže Ludvík Kraft Ernst Karl (1791-1870), který se stal jeho zaměstnavatelem, byl sice kultivovaný panovník, ale na hudebním poli už měl jeho dvůr velké časy dávno za sebou. Zdá se, že Destouches se v Hesensku příliš neangažoval: již v prosinci 1816 byl propuštěn kvůli častým absencím (kvůli koncertování?).

 

V roce 1820 se přestěhoval do Homburgu. Jako hesenský kapelník landkraběte Bedřicha V. Ludvíka (1748-1820) a jeho nástupce Bedřicha VI. (1769-1829) vedl více než 20 let první a poslední dvorní orchestr na hesenském dvoře. Jeho životní styl však vedl i ke krátkodobému zatčení (1831) a osobní insolvenci.

Po odchodu na odpočinek (1841) se vrátil do Mnichova, kde v prosinci 1844 zemřel. Jeho rodné město na něj zapomnělo, v ostatních městech, kde působil, zůstal cizincem a nakonec přeživším z minulé éry: Když zemřel, Chopin, Liszt a Schumann právě slavili triumfy a jedenáctiletý Johannes Brahms skládal své první kompozice. Přesto si jeho kariéra a rozsáhlé œuvre zaslouží pozornost. Kromě klavírní hudby psal a vydával písně, komorní skladby s klavírem a pro dechové nástroje, dochoval se klavírní koncert z roku 1802, krásná symfonie D dur, kterou Peter Gülke před 15 lety objevil (https://www.youtube.com/watch?v=mk3VAanMCMU&t=3s), oratorium (hrálo se r. 1806 ve Výmaru), mše a opery.

 Přeložila Alena Hönigová

Literatura

 

PODĚKOVÁNÍ